Ozval se nám Tomáš – účastník pochodu z Rychnova nad Kněžnou – aby se s námi podělil o své zážitky z trasy 100ky. Cílovou občerstvovačku minul, tak se s námi o zážitky nepodělil osobně, ale alespoň touto cestou ho zdravíme a vkládáme sem jeho zápisky z pochodu. Trať ušel za 21 h 55 min. Gratulujeme a příště doufáme na viděnou, Tomáši!
Občas chodím na výlety. Většinou se dlouho vykopávám, ale když už se vykopu, většinou se mi nechce už po dvaceti, třiceti kilometrech končit. Vícedenní čundr je fajn, ale člověk musí nést moc věcí a zdržovat se spánkem a podobnými zbytečnostmi. Takže stovka vypadá jako ideální plán, navíc když ještě člověk podpoří dobrou věc a nevypadá to na zrovna masovou účast.
Přípravy jsou spíše zběžné. Zkouškové a brigáda v očkovacím centru mě celkem zaměstnávají, takže jen rychlý nákup jídla a pití a zjištění, že se vlastně skoro celou dobu jde po červené. Pořádně oblepit nohy a v pátek o půl sedmé sedám na bus. Už po cestě na nádraží je zřejmé, že ponožky nebyly zvoleny úplně dobře. Hodinové čekání v České Třebové naštěstí dává dostatek prostoru k opatření vhodného substitutu. Arivácký motoráček v Horní Lidči naprosto neočekávaně čeká na značně opožděný rychlík Českých drah, takže těsně před polednem přijíždím do Střelné. Počkám si přesně na úder poledne a vyrážím.
Jediným překvapením v počáteční fázi trasy je řetězový výstup na Pulčínských skalách. Strategie občerstvení je jíst, až bude hlad. Věřím, že po letech chození a běhání dlouhých tratí si tělo řekne. První delší pauza po čtyřech hodinách v Papajském sedle. Krkostěna, nomen omen, asi to přece jen bude chtít jíst častěji a méně. Výškový profil trasy vypadal mnohem placatěji než ve skutečnosti. Otevřená restaurace na Kohútce je příjemným překvapením. Čas na kofolu a vytvoření udržitelné strategie dalšího postupu. Ve tři čtvrtě na šest se zvedám a vyrážím dál. Kousek za Portášem si vysloužím potlesk skupinky Slováků, když jim sděluji, kam mířím. Rozhledna na Stratenci je super, vyjma toho, že jsem se v průlezu do horního patra s batohem na zádech poněkud zasekl. Zkrátka jak by řekl Králíček z Medvídka Pú: „už je to tak, zůstal jsi trčet.“ Naštěstí nemusím týden čekat, až zhubnu a po patřičném vychutnání si výhledů jsem zase na cestě. Plán je dojít za světla do Makovského průsmyku. Jde se mi dobře, ale čas běží rychle, což má za následek, že opět nedodržuji jídelní plán. V 21:52 jsem na místě, tak akorát, že bez čelovky ještě vidím pod nohy. Cítím, že jsem se vyždímal trochu moc, jde na mě zima. Pořádně najíst, napít, první energy drink před nocí, malinko se uklidnit a vytáhnout čelovku.
Začíná noc („Drž hubu …!“). Po čtvrt hodince už tělo z vydatné večeře něco vydolovalo a jde se zas dobře. Na cestě mi dělají společnost ropuchy. Noční strategie je striktní. Hodinu a půl jít, jedna sušenka, napít a opakovat až do čtyř do rána, kdy bude světlo. Na první noční zastávce po šátrání v batohu, vytahuji ruku poněkud ulepenou. Nechce se mi vyrovnávat všechen obsah, abych zjistil, co to je. Podle chuti po pár pokusech identifikuji linecké rohlíčky. Po řádném rozdrcení obsahu lahvemi se obal protrhl. No co … Kolem šedesátého kilometru začínám mít podezření na první puchýř. S občerstvovačkou na Bílé moc nepočítám, kdoví, jak to tam v noci bude, takže ji nemám ani nalezenou na mapě. Podle plánu procházím kolem po jedné, aniž jsem si všiml onoho inzerovaného transparentu, o kterém jsem nevěděl, protože na web jsem koukal naposledy ve čtvrtek. Noc končí přesně ve čtyři v sedle pod Malým Polomem. Že půjdu po šestnácti hodinách přesně na minuty, jsem vážně nečekal. Přesně tady jsem měl být. Pohled do batohu. Rohlíčky jsou všude. Jen vrstva gumové marmelády zachovala svůj původní tvar a polohu. Vydatná snídaně, druhý energy drink. Už mě dost bolí malíčky, ale zbývá 25 km, to nějak dojdu. Rozejít se není úplně snadné. Na dalším rozcestníku ukončuji dilema posledních hodin, totiž zda mě zabije, když si vezmu k tomu energy drinku prášek na bolest, a beru si ho. Dál se mi jde dobře a rychle. Pokračuji v nočním systému, už bez sušenek, žaludku se do nich moc nechce. V šest jsem na Kalužném, o půl osmé kousek za rozcestníkem Pod Starým Lipovým. Těsně po deváté u rozhledny na Malé Prašivé. Mdlá malinovka o pět korun překonává zdánlivě nedostižnou cenu kofoly z Kohútky.
Už jen sestup dolů. Na webu se píše, že cíl je Komorní Lhotka – sauna. U příslušného rozcestníku jsem v 9:55, celkový čas chůze tedy 21 h 55 min. Trošku jsem doufal, že tu bude nějaký organizátor, ale co už. Zbývají mi skoro tři hodiny do odjezdu autobusu. Což takhle jít na chalupu 0199. Mapy.cz říkají, že Komorní Lhotka 0199 je asi 2,5 km po silnici přes centrum obce. Budova působí poněkud zchátrale. Tři králové tu byli ještě v roce 2019, ale mám podezření, že žádné živé obyvatele již nezastihli. Tak zase zpátky. V obchodě mají aspoň nanuk a něco k pití. Léky na bolest působí dobře. Stále vidím jako reálnou možnost, že nemám žádný puchýř. Mám jich sedm. Pomalu přicházejí k sobě a zpříjemňují mi cestu domů, kam dorážím o půl šesté. V neděli koukám, že se objevily na webu nějaké fotky z cíle, a že ten cíl vlastně vůbec nebyl dole u rozcestníku, ale u studánky o sedm set metrů dřív, a ta chalupa 0199 taky nebyla ta, u které jsem byl. Podcenění přípravy … Škoda, rád bych se podělil s organizátory o bezprostřední zážitky a poděkoval za super akci. Každopádně cílem jsem prošel, tak se to snad počítá. Tak aspoň píšu tento článek.
Tomáš Locker
