Autentická výpověď anonymního absolventa 100 km pochodu
Pátek
11:30 volám Robkovi do vlaku a ptám se na náladu první startovní skupiny – jsou v pohodě natěšení na stovku.
15:00 balím to v práci a vyrážím do Brna. Cestou s kolegy diskutuji o tom co mě čeká. říkají, že by do něčeho podobného nešli. Prý si na mě v sobotu v teple domova vzpomenou. Přijíždíme do Brna. Loučíme se v podchodu vlakového nádraží. Přejí mi hodně štěstí.
16:30 nakupuji vybavení na cestu – tatranky, hroznový cukr, minerálku, energy drink, gumové medvídky, makové šátečky na snídani.
17:00 jsem doma a balím věci. Batoh se plní a na zemi je stále rozloženo spousta věcí, které je třeba vzít – náhradní triko, náhradní trenky, náhradní ponožky, pro jistotu beru i indulonu, může se hodit, provázek, kapesní nůž, mapy, průvodce Rudým pochodem poslední vydání časopisu Science. Spolubydlícímu uzmu na víkend diskmena, rychle vypaluji nějakou povzbuzující hudbu. Nestíhám pořádně povečeřet. Nakonec se rozhoduji, že půjdu v pohorkách.
18:35 vyrážím na vlak. Cestou si uvědomuji, že má batoh natržený ramenní popruh, jestli se urve tak budu v prdeli (pro jistotu začínám vymýšlet jak popruh nouzově upevnit).
19:00 Odjíždím vlakem směr Přerov. Cestou si pročítám průvodce Rudým pochodem. Ve vlaku si s hrůzou uvědomím, že v těch makových šátečcích, které jsem si koupil na předstartovní snídani, je mák – co když mě to uspí ?!?! (vzpomněl jsem si na Trautmberka jak chtěl uspat Krakonoše). Dobře – šátečky povečeřím.
20:25 Přestupuju v Přerově na vlak do Vsetína. Na nástupišti potkávám Evu s rukou v gipsu. Nestačím zjistit co se jí stalo. Mizím a rychle nasedám do dalšího vlaku. V kupé sedí nějaký maník, který tvrdí, že dělá brigádně pingla v Sazka aréně a že po prohře s amíkama byl chlastat s našimi hokejisty. Nic neříkám a myslím si svoje.
21:30 Vsetín – poslední přestup na vlak do Horní Lidče.
22:00 Horní Lideč – poměrně rychle nacházím nově postavené sportovní centrum, kde jsem si den předem domluvil ubytování. Správce a zároveň hospodský v místní sportovní hospodě si zapisuje moje nacionále a pak mě odvádí do mého pokoje – ubytování fakt perfektní. Všechno voní novotou. Pokoj jsem měl sám pro sebe. Mám pocit, že jsem tam byl jediný ubytovaný host. Lehce povečeřím. Jdu se mýt. Před spaním ještě sním jeden ze dvou pytlíků gumových medvídků v naději, že se přes noc želatina vstřebá a usadí v kloubech.
23:00 jdu spát.
Sobota:
6:30 zvoní budík. Rychle se oblékám. Nějaká základní hygiena. Balím se. připravuji se na odchod. Náhle si uvědomuji, že nevím, kde mám peněženku. Zase se vybaluji. Nemůžu ji najít. Pak si vzpomenu, že jsem si ji dal do boční kapsy. Je tam. Ok, můžu jít. Jdu dolů ke dveřím. Odemykám. Klíč se šprajcnul v zámku a nemůžu ho otočit. Sakra !!! Já snad ten vlak nestihnu. Nakonec mrcha klíč povolil. Odemykám, odkládám klíč na předem smluvené místo a makám na nádraží.
6:55 kupuji lístek a sedám do vlaku.
7:00 odjezd vlakem směr Střelná
7:05 Střelná – několik fotek na nádraží a pak přesun k prvnímu rozcestníku.
7:10 vyrážím – jsem nervózní jak sáňky v létě. Srdce mi buší víc než je zdrávo. Ujdu to ? Co když to zase nevyjde ? Jdu sám, takže mě nemá kdo morálně podpořit. Ale aspoň nikdo neotravuje.
7:45 Francova Lhota – nervozita opadla. První možnost prověřit pochodovou rychlost. Jde to dobře. Přemýšlím kde jsou asi ostatní.
8:00 někde nad Francovou Lhotou, krátká pauza. Jím první tatranku – tatranky pak budu jíst celý den a večer už je budu nenávidět. Několik prvních a zároveň posledních poznámek do deníku.
8:50 Pulčínské skály – zajímavý skalní útvar, ale čekal jsem, že to bude zajímavější. Potkávám skupinu stanujících trempíků. První zaváhání a musím koukat do mapy. Vybírám správnou cestu a jdu dál.
9:15 Hradisko – míjím skupinu skautů, plně naložení jdou někam mým směrem, ale ne tak daleko, chvilku si je prohlížím a pak pokračuji v cestě
9:45 Radošov – zajímavý rozcestník. Zase jsem potkal několik stanů. Přemýšlím o tom, co ty lidi vytáhlo do kopců zrovna, když máme 100vku. Zatím se jde v pohodě, ale mám obavy z Krkostěny. Pomalu plánuji velkou pauzu – nejspíš to bude na Kohutce.
10:10 Šerklava – první rozčarování. Čekal jsem, že budu o dva kilometry dál, ale Šerklava je jen km 13. Uklidňuji se, že to je těmi pauzami, které dělám, takže je to OK. Raději dělat pauzy, než pak zase vytuhnout na 60tém. Přemýšlím o změně plánu velké pauzy.
11:05 Valašská Kyčera , sedlo – hmms, kilometr č. 18,5. No nic, jde se dál.
11:30 Makyta – první trochu náročnější stoupání. Krátká pauza. Přichází taková hlučná rodinka. Otec všechno fotí a všechno blbě (tak mi to připadá) komentuje. Raději odcházím dřív, než začne fotit a komentovat mě. Opět měním plány. Počítám s 30 min pauzou na Portáši. Měl bych tam dorazit snad o půl druhé.
12:10 Papajské sedlo docela nepříjemné klesání teď vystřídá docela nepříjemné stoupání. Co se dá dělat. V průvodci RP je napsáno, že nic horšího už pak nebude. Tak jo, to beru.
12:30 Krkostěna – Uf! mám za sebou údajně nejtěžší část, teď už by to měla být jen pohodová hřebenovka. Ale nebude…
13:15 Kohutka – sláva, už jsem tady. Teď ještě 10 minut a jsem na Portáši – a bude přestávka. Cestou do kopce předbíhám cyklistku, na kopci předběhne zase ona mě. Jo jo, život je krutý (doktor) …a Krátký…. (slovní hříčka pro zasvěcené)
13:30 Portáš – konečně! Jdu hned do hospody. Ani nečtu jídelníček a rovnou objednávám Kofolu a česnečku. Sundávám si boty a ponožky. Chodidla trochu bolí, tak je třeba rozmasírovat.
14:00 – Portáš odchod – kofola byla dobrá, polívka taky. Doplnil jsem vodu. Měl jsem zpocený zadek, tak jsem si oblíknul trenky BodyComfort J … uvidíme. Po půlhodinové pauze se mi jde skvěle. To je dobře, moc dobře. Takhle jsem to měl udělat i na podzim.
14:30 Frňovské sedlo – času je málo, jde se dál, dál…
14:50 Malý Javorník – tak tady někde jsme dělali poměrně dlouhou pauzu na Velikonoční akci. Já mám teď ale jen 5 minut. Takže další tatranka (už mi začíná lézt krkem) a pokračovat v cestě. Pomalu začínám uvažovat, kdy použiji diskmen.
15:15 sedlo Bukovina – potkávám odpočívající 100vkaře, kteří jdou jinou stovku (ze Vsetína do Vsetína). Jsou na jejich 60tém a už vědí, že to nestihnou. Přejeme si navzájem hodně štěstí a já pokračuji.
15:26 Stratenec – i přes název tohoto místa vím poměrně přesně, kde jsem – kilometr č. 37. Ze Stratence se mi bohužel naskýtá pohled na silně zamračenou oblohu na východě. Doufám v příznivý vítr. Ten se ale, jak se později ukáže, nekoná.
15:50 – Velký Javorník – důležité místo. S časem jsem na tom relativně dobře. Pokud odečtu čas přestávek tak mi vychází slušné pochodové tempo. Nacházím vrcholovou knihu a v ní pár vzkazů od našich i těch jiných 100vkařů. A hele – dokonce i osobní vzkaz od Martínka. Dík moc – dodalo to morálních sil.
16:00 – Velký Javorník, odchod – Píšu vzkaz těm, kteří by měli být za mnou. Přemýšlím o tom, kolik jich asi je a kde jsou. Dožene mě někdo z nich ? Dojde někdo z nich do cíle? Uvidíme. A sakra, začíná pršet …
16:15 Sedlo pod Velkým Javorníkem – nemám rád slovenské značení. Déšť ustal. Vypadá to, že to byla jen přeháňka. Ale obloha nic dobrého nevěští. Začínám se potit, takže rychle sundávám bundu, která měla sloužit jako ochrana proti dešti.
17:15 Lemešná – zatím neprší, ale ty mraky mě znervózňují.
18: 35: U tabulí – a začalo zase pršet. A tentokrát pořádně. Znovu oblíkám bundu. Do konce pochodu už ji v podstatě nesundám.
18:55 Nad Bumbálkou – co to bylo ? vždyť nic horšího než Krkostěna už mě nemělo potkat. Aha, no jasně, horší kopce nebudou, ale nějaké podobné možná ještě potkám. A taky že jo! Pořád prší. Je to čím dál horší. Plánoval jsem přestávku až někde kolem Masarykovy chaty, ale v tomhle dešti to nejde. Musím se schovat na Bumbálce
19:00 Bumbálka – pospíchám se schovat do motorestu. Jsem mokrý. Štve mě, že mám mokré i nohavice. Pokud nepřestane pršet tak asi nebudu mít šanci. Sakra, sakra, sakra! Dávám si zase Kofolu a česnečku (na Portáši byla lepší). Pomalu osychám. Rozhodl jsem se, že od teď už nefotím. Nemám na to náladu a stejně prší.
19:30 do motorestu přicházejí dva Angličani (nebo něco takového). Servírka neumí anglicky tak překládám. No, kdo by to byl řekl, že se na stovce pocvičím i v jazycích. Dojídám polívku a pomalu odcházím. Ještě se stavuji na záchod. Mám zpocený zadek a chloupky mezi půlkami mě při chůzi nepříjemně drásají. Zkouším si zase převléct trenky. Když stojím v kabince polonahý zavolá paní Pietraszková a shání Martina. Pokouším se vysvětlit, že jdu sám a o Martinovi nic nevím
19:50 odchod z Bumbálky – už tolik neprší, ale pořád kape. Docela jsem si odpočinul. Nasazuji podpůrný prostředek – diskmen. Hned první písničky mi opravdu zvednou náladu. Mám novou sílu a novou naději, že to dojdu. Dře mě ale ten spařený zadek. Ještě ke všemu mi došla zásoba gumových medvídků.
20:00 Tak jo – kdo maže ten jede, teda jde. Vytahuji indulonu (přece jen na ní došlo), sundávám gatě, vystrkuju prdel do světa a mažu se mezi půlkami ať to tak nedře. Doufám, že mě nikdo nevidí a že to bude fungovat.
21:05 Janošec – cestou potkávám několik chat. Většinou jsou potemnělé, v několika málo někdo je. Jdu dál, pořád lehce prší. Indulona funguje. Přes cestu se občas převalí cár mlhy – zatím nic co by mi ztěžovalo postup. Zatím…
22:10 Bobek – výhled někam do údolí, na západě je protrhaná obloha a vidím hvězdy, to mě trochu povzbuzuje. Začínám mít strach, že to do sedmi ráno nestihnu. Možná to bude hodně těsně.
22:20 Bobek – odchod. Začíná to jít z tuha. Občas se objevují několikasetmetrové úseky pokryté mlhou. Postup v takovém úseku je obtížný. Vidím jen na pár kroků. Musím dávat velký pozor na značku. Trmácím se lesními cestami, klopýtám o kameny, bořím se do bláta. Začíná se mi dělat puchýř na pravé noze. Jsem špinavý jak prase. Původně jsem myslel, že v neděli pojedu rovnou do Brna. Nic takového. V tomhle stavu to nepůjde. Zítra udělám neplánovanou očišťovací zastávku doma.
23:20 Konečná – ale ne pro mě. Musím dál, musím rychle dál. Pár set metrů procházím vesnicí – zase asfalt, miluju asfalt !!! Pak odbočuju na polní cestu a nejsem si jistý značkou. Zase mlha. Napravo i nalevo bílá stěna, nikde žádný strom nebo jiný orientační bod, asi jdu po louce…Bože !!! Za co ?!? Doufám, že neztratím značku.
23:55 Doroťanka – konečně nějaký projev civilizace. Zpevněná cesta. Musím si odpočinout, začínám bojovat s únavou. Já to musím dojít. Já už to nechci jít nikdy znova.
00:10 Doroťanka – odchod – strašně se těším, až si dám na Bílém Kříži Semtex (energetický nápoj). Snad mě postaví na nohy (to je blbost, jsem si naprosto jistý, že na nohách už stojím). Vyměňuji baterky v čelovce. Více světla by mělo zrychlit můj postup. Obtížně se zvedám z lavičky. Čeká mě další kopec typu „nic horšího už nebude“.
0:40 – jsem někde pod bílým křížem. Asfaltová cesta po které teď jdu se rozděluje. Jdu nahoru do kopce. Po třech stech metrech dojdu k nějaké velké chatě. Ale kde je značka ?!? Musím zpátky pod kopec. Hmms, měl jsem odbočit doleva. Únava pracuje. Musím lépe sledovat značky.
0:50 – pod Bílým Křížem – značka odbočuje doprava a nahoru. Stoupám. No to snad ne !!! Přicházím nad tu velkou chatu, od které jsem se asi před deseti minutami vracel. Ach jo…
1:05 Bílý kříž – odchod – musím dát pozor ať neminu tu odbočku, kde značka opouští hřeben. Ne, ne, ne !!! – zase mlha. Uuuuuuuuu beeeee.
1:45 Pod Malým Polomem – odbočka – komu stojí za to mi pořád dávat pod nohy klacky a kamení, kaluže a bláto ?!?
Z kamenité lesní pěšiny odbočuje dřevěná lávka na pohodlnou lesní cestu. No konečně zase něco normálního. Jdu asi 7 minut. Kde je zase ta značka ? To přece není možné, že by nevedla po tak pohodlné cestě ?!? Snad za tou zatáčkou…. Ne. Tak zase zpátky k té lávce…
2:20 Pod malým polomem, sedlo – čas mě tlačí a boty taky. Skoro pořád jdu v mlze. Vždycky mě to strašně zpomalí a bolí mě nohy z neustálého klopýtání. Opět jsem několikrát šlápl do kaluže a do bláta. Už nejdu, už bojuju!
3:10 Lačnov – jak to ? Proboha jaký Lačnov? Kdo ho sem dal? Vždyť už jsem měl být na Slaviči.
3:30 – Slavič – musím dát další pauzu. Lehám si na lavičku. Na východě se objevuje měsíc. Uvědomuji si, že už možná víc jak hodinu neprší. Aspoň že tak. Jím jablko a cpu se hroznovým cukrem. Tatranku už naprosto odmítám. Asi bych se z toho zblil.
3:45 Slavíč – odchod, čeká mě drsný souboj z časem
4:15 Kalužný – tak to byl úprk. 3 kiláky za 30 minut. Cestou sem jsem poslouchal Bratanki – to je hudba do pochodu. Svítá. Už je dost světla tak vypínám baterku. Cesta nic moc, takže zase trochu zpomaluji.
4:45 Ropice – musím dát další přestávku. Lehám si na cestu a koukám nad sebe. Pokud mi vydrží tempo tak to stihnu před sedmou!!! Jo, já to dám !!!!
4:55 Ropice – odchod – doufám, že už se nebudu muset drápat na žádný kopec. To bych asi nevydržel. Slunce už se vyhouplo na hřebeny okolních hor. Ranní Beskydy jsou nádherné a neděle bude opravdu pěkná.
5:20 Pod Velkým Lipovým – krkolomný sestup z Ropice. Cesta plná kamenů a puchýře bolí. Na Ropičku chybí ještě dva kiláky. No, čekal jsem, že to bude o kousek blíž.
5:50 Na Ropičce – teď už jen sestupy do údolí. Ani nezastavuju, jen se letmo juknu na rozcestník a makám dál. Teď to bude chvilkami prudce klesat, takže musím opatrně ať se nedorasuju ještě víc než už jsem.
6:25 Ropičník – poslední bitva vzplála, dejme se na pochod.
6:48 Komorní Lhotka, Odnoha – a je konec. Po 23 hodinách a 40 minutách útrap se to povedlo. Nohy opravdu bolí. Na chodidlech mám dva puchýře, což ve výsledku není tak hrozné. Chvilku koukám na poslední rozcestník a uvažuju o tom co se stalo. Zbývá už jen dobelhat se k chatě GasControlu. Po deseti minutách jsem tam. Vítá mě Kuba. Ukáže mi cestu do pokoje kde spí Martin a Robko. Krátké přivítání. Jdu se umýt. Odmítám guláš, protože je mi špatně, ale těším se, že si ho dám později (byl skvělý). Pak usínám.
Po čtyřech hodinách spánku mě probouzí budík. Mátožně vstávám oblékám se a jdu se najíst. Ještě si zjistím odjezdy autobusu. Poděkuji, rozloučím se a vyrážím domů.
